Září 2012

Převozník

12. září 2012 v 22:44 | Usylmä |  Výplody mé zvrhlé fantazie
Zdravím vás! Ehm ehm, pardon. Já mám jenom takovou trochu psycho náladu, víte? To se pak člověku nic nechce a ani mu nic nejde, ale to je jedno. Nemusíte to chápat.


Poklidný to den. Mraky utvářející podivné obrazce. Lidé zaměstnaní svými každodenními povinostmi.
Všechno jde tak rychle. Míjí to zrak a mate ho. Brzdy. Lidé. Kola vydávající podivný pisklavý zvuk. Přímá zatáčka. Ovšem oni jedou rovně. Proč? Světlo. Mraky.
"Chlapče" zvuk z dáli. Prapodivný, neznámý. "Chlapče, slyšíš mě?" tázá se hlas. Ženský, jemný a přívětivý.
"Ano" jediné slovo, které bylo možné odpovědět. Úžas je stejně mystická věc, nemyslíte? Krásná dlouhá tráva všude kolem. Pohupující se ve větru. Ne horkém, ne ledovém. Tak akorát. Pestrobarevné květiny lemující dlouhou a klikatou cestu, vedle které majestátně stojí velké stromy. Možná duby. Také břízy.
"Jak se ti tu líbí? Nádherné místo, což?" Táže se znova žena stojící opodál. Slyšíc, že odpovědi se nedočká, ptá se opět "A copak tady vůbec děláš, chlapče?"
"Promiňte mi, sám nevím." Zmatenost je špatná vlastnost.
"Tak to asi čekáš na loď" odpovídá žena. Její tmavě hnědé vlasy jí splývají daleko pod ramena, lemují tak její světle modrý šat.
"A kdepak tu loď najdu?"
"Stačí jít po cestě" ukazuje směrem na sever. "Pořád rovně, pak dojdeš k moři, tam kotví."
"Děkuji, to bude asi můj cíl."
Žena se usmívá. Přívětivě a mírumilovně, jako vždy. "Přeji šťastnou cestu!" mává na rozloučenou.
Cesta z písku a hlíny se vlní, jak je dlouhá. V korunách stromů je slyšet zpěv ptáků. Jací to asi jsou? Cestu nelemují květiny, nýbrž malé keře plné všemožných bobulí. Lákají utrhnout. V dálce je vidět moře. Je na čese přidat do kroku, voda se blíží, času ubývá. U malého mola kotví loď. Bílá a vyřezávaná, skoro jako labuť. Vedle sedí starší muž s bílými vousy a vlasy, zahalen do tmavé kápi.
"Vítej, chlapče" povídá.
"Dobrý den" nezdvořilost je neodpustitelná věc. Zvláště od malého človíčka.
"Ty jdeš na loď?" ptá se stařík.
"Sám nevím, asi ano" povídá chlapec.
"Pak mi tedy podej penny a já tě svezu"
"Promiňte, nemám peníze" odpovídá kluk.
"Však ses ještě nepodíval do kapes" odpovídá stařík a bere si fajfku.
Chlapec se dívá do kapes. V pravé kapse u kalhot je penny. Možná náhoda, možná magie? Podává penny převozníkovi. Stařec nastupuje do lodi, chlapec za ním. Oba plní pocitů. Chlapec je zmatený, ale líbí se mu prostředí. Stařec plný melancholie. Rutina.

Převozník si nasazuje svou kápi a dívá se na kompas ležící vedle na stolku.
A Charon vesla ponořil.

Chodec - kapitola nultá

3. září 2012 v 18:43 | Usylmä |  Výplody mé zvrhlé fantazie
Perkele lidi! (Pardon) nebudu si tu vylejvat city, jak hrozně se mi tu komedii sem nechce dávat, a místo toho jí tady prostě zveřejnim a říkejte si na to, co uznáte za vhodné.
Tuto kapitolu berte jako pseudo komediální úvod do mého pseudo příběhu.
P.S. Nesrovnalosti ve vzhledu malého Tuomase se časem vstřebají. :D

KRITIKA VÍTÁNA :-)

Act I. - A Tale From The Elvenpath:


Je dvacátého pátého prosince roku dvoutisícého dvanáctého. Už je to tak dávno.
Kdybych vám teď sdělil, že psaní této knihy bylo tak snadné, jako dojít si do kuchyně pro hrnek čerstvě uvařené kávy, jako to dělám každé ráno, lhal bych. Sepisovat všechny ty drahocenné momenty, které mi utkvěly v paměti, byla často nejen procházka růžovým sadem, ale také velký pád peklem, jehož plameny by přesahovaly všechny věže světa. Často jsem jen seděl u hořícího krbu, ze kterého sálalo zdánlivě přívětivé teplo, a vzpomínal na všechny ty neuvěřitelné momenty, které se i teď občas zdají být nemožné. Proseděl jsem nejednu nekonečnou temnou, hvězdami ozdobenou noc, zachycováním slov na archy papíru,slov,která konečně mají nějakou váhu. A jelikož má člověk jednu velikou nevýhodu, totiž stáří, tudíž krátkou paměť,která i mne postihne stejně tak jako tisíce dalších lidí, rozhodl jsem se sepsat tuto krátkou knihu o věcech, jež se přihodily v mém vskutku dlouhém a neklidném životě, aby si ji někdo za pár nebo za mnoho let otevřel a přečetl si ji jako pohádku, fantazii, a tak ji prezentoval dál, aniž by věděl,že něco takového stvořeno již bylo zbloudilou myšlenkou omylem nezachycenou do věčných sítí nebeských. Nonsens prosím.
- Tuomas Holopainen